21. 2. 2014

21. února 2014 v 20:35 | Smutná
Zase nový blog. Pokolikáté už...
Proč teď? Protože ten starej... Pořád slyšet to, že sebelítost nechce nikdo číst. Tady budu skrytá a nikdo mi sem nebude chodit. Tak se mi to líbí. A já si sem budu moct pod šablonovým designem psát sračky.

Jsem smutná. Pořád jsem jen smutná. Mám nového přítele. Co se jmenuje stejně jak můj nejoblíbenější zpěvák. A stejně jsem smutná. Neviděla jsem ho.. Hm.. Dlouho. Je to vlastně vztah? Bydlíme daleko. Čtyřista kilometrů. Jenže já jsem holka, která se líbala už tak se stovkou kluků (a spala jen se dvěma), a není zvyklá na to, aby jí tak dlouho nikdo nelíbal.

Předchozí vztah byl děsnej. A stejně se mi stýská. Protože jsem u něj bydlela, brečela jsem mu na rameni, on mě stále objímal, všechno mi platil a vařili jsme spolu. Teď... Mi to objímání chybí a brečím si do polštáře a nejím, páč sama vařit neumím. Po třech měsících od rozchodu si s ním stále píšu. Tajně. Všechno mu vyčítám. Vím, že se choval hrozně, a že bych se k němu nevrátila. Jenže je mi smutno po tom objímání.

A do toho je tady věštkyně. Paní, která přesně určila, že se rozejdeme. Jenže věštba dál zní, že s ním otěhotním a sestěhujeme se. Byla bych pitomá, kdyby se to takhle stalo. Ten se kterým jsem teď je pravý. Jen s jednou chybou. Za každý kilometr jedna slzy. A pak ještě cesta nazpátek.

Pro holku, která vyváděla, když se s přítelem neviděla týden je tohle dost kruté. Ale já to zvládnu. Já vím, že to zvládnu. Nic jiného mi ani nezbejvá. Jen mi možná pukne srdce...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama