5.5.2014

5. května 2014 v 15:29
Všechno bylo růžové.
A teď to ze sebe zase musím vypisovat.
Ty mé sny mě jednou zabijí.
Proč to můj mozek dělá? Proč v nich podvádím? Zamilovávám se? Proč z toho mám po probuzení tak hrozné výčitky.
Proč se mi to líbilo?
Proč se cítím tak hrozně, ale opravdu hrozně prázdná?
Je mi ze mě zle.
Zase se na nic nedokážu soustředit.

Nejlépe to vystihují Dymytry - Zase mi lhali

Na prsou mě tlačí a dech mi sotva stačí, asi bych byl radši, kdyby si mě vzal,
ten s tou černou kápí, co nás trápí, prostě máchne kosou a půjde o dům dál.
Myslím, že mi lhali, ty co mi život dali, když se mě pak ptali, co bych dělat chtěl,
měl jsem spoustu plánů a otevřenou bránu, někde se to zvrtlo, dřu na jiný - bohužel.

Moje hlava, to je mý prokletí, prostě ji utrhnu, zahodím do smetí.
Moje hlava, to je mý prokletí, už nikdy nebudu snít, z krku jí ukroutím - ta se proletí.
Bez ní mi bude líp, to se mi uleví, povolí napětí.

Pořád klikat myší, měl jsem cíle vyšší, šéf to všechno slyší a zas mi zatopí.
Chci svý dětství zpátky, řeším jenom splátky, hlavu do oprátky a zmizím beze stopy.
Myslím, že mi lhali, ty co mi život dali, když mi povídali, že to bude medový.
Měl jsem spoustu plánů a teď už jenom stárnu, až tu jednou nebudu, nikdo se nedoví,
že jsem tady byl.
 

21. 2. 2014

21. února 2014 v 20:35 | Smutná
Zase nový blog. Pokolikáté už...
Proč teď? Protože ten starej... Pořád slyšet to, že sebelítost nechce nikdo číst. Tady budu skrytá a nikdo mi sem nebude chodit. Tak se mi to líbí. A já si sem budu moct pod šablonovým designem psát sračky.

Jsem smutná. Pořád jsem jen smutná. Mám nového přítele. Co se jmenuje stejně jak můj nejoblíbenější zpěvák. A stejně jsem smutná. Neviděla jsem ho.. Hm.. Dlouho. Je to vlastně vztah? Bydlíme daleko. Čtyřista kilometrů. Jenže já jsem holka, která se líbala už tak se stovkou kluků (a spala jen se dvěma), a není zvyklá na to, aby jí tak dlouho nikdo nelíbal.

Předchozí vztah byl děsnej. A stejně se mi stýská. Protože jsem u něj bydlela, brečela jsem mu na rameni, on mě stále objímal, všechno mi platil a vařili jsme spolu. Teď... Mi to objímání chybí a brečím si do polštáře a nejím, páč sama vařit neumím. Po třech měsících od rozchodu si s ním stále píšu. Tajně. Všechno mu vyčítám. Vím, že se choval hrozně, a že bych se k němu nevrátila. Jenže je mi smutno po tom objímání.

A do toho je tady věštkyně. Paní, která přesně určila, že se rozejdeme. Jenže věštba dál zní, že s ním otěhotním a sestěhujeme se. Byla bych pitomá, kdyby se to takhle stalo. Ten se kterým jsem teď je pravý. Jen s jednou chybou. Za každý kilometr jedna slzy. A pak ještě cesta nazpátek.

Pro holku, která vyváděla, když se s přítelem neviděla týden je tohle dost kruté. Ale já to zvládnu. Já vím, že to zvládnu. Nic jiného mi ani nezbejvá. Jen mi možná pukne srdce...

Kam dál

Reklama